Sakura

Bojím se toho, že až jednou odejdu, lidé si mě nebudou pamatovat. To bylo až do nedávna má častá věta, jeden z mých největších, dost povrchních strachů. Nějakých způsobem, možná díky mé minulosti má důvěra v sebe sama není natolik silná, jak bych si přála, aby byla. Bojím se občas toho, že nejsem dostatečně dobrá. Jsem člověk, co studuje, jeho koníček se stává jeho prací, pracuje na úžasných projektech a má prostě štěstí, být na dobrém místě, v dobrou chvíli a dokáže mluvit. To je něco, za co jsem vděčná oběma svým rodičům, nemám strach mluvit, v práci, ve škole, s cizími lidmi, je to pro mě něco přirozeného, k čemu jsem byla od malička učena, co si prostě nevykecáš, to nemáš. Mezi má největší přání patří něco změnit, někoho inspirovat ke změně, třeba jen malé, ale i malé kroky tvoří svět, přála bych si tu zanechat nějakou stopu, aby, když se řekne mé jméno, člověk se usměje. Svým způsobem se mi to daří, je tu spousta charitativních akcí, které nemám potřebu nějak víc sdílet, protože to je něco, co nedělám pro to, že bych z toho měla něco mít, paradoxně z toho mám nejvíc, ty úsměvy lidí, kterým pomáháte jsou totiž mnohem vzácnější než peníze. Nedávno mi napsala jedna slečna, že jsem jí inspirovala svým příběhem, aby i ona změnila ten svůj a můžu vám říct, že když vám přijde taková zpráva, je celý den mnohem hezčí, vlastně ne jenom den. Žít s pocitem, že děláte svět lepší, možná málem, ale to málo pro někoho může znamenat opravdu hodně. Během toho, co dělám jsem se naučila mnohé, to, co bych tu chtěla zmínit je jedna velká pravda a to, že ten, kdo nic nemá, dal by vše, ten, co má vše, nedá nic.