Strach
Máte tu moc, tak znělo téma
soutěže společnosti Nespresso, která nás s Lukášem zaujala. Přemýšleli jsme
nad tím, jakou máme moc něco změnit, napadalo nás různé, od dobročinných skutků
po třídění odpadu. Pak přišel ale nápad, který byl jiný, byl o strachu, každý
z nás má přece moc překonat svůj strach, každý máme tu moc změnit tím svůj
svět, možná jenom ten, ale možná, že to znamená vlastně vše. Strach je dobrý
sluha, ale špatný pán, může nám pomoct, když máme strach z neúspěchu,
k většímu úspěchu, donutí nás vydat ze sebe vše. Na druhou stranu nás může
paralyzovat a my, svázání naším strachem, zůstaneme raději v naší bezpečné
ulitě.
Byla to
výzva, alespoň formát jistě ano, Luky by to řekl trochu jinak, ale prostě
řekněme, že 9:16 vertikální formát není zrovna výhra. Dál jsme museli vybrat
koho natočíme, jaký bude příběh a řekli jsme si, proč nezkusit vlastně nás dva.
No a takhle jsme se dostali k překonávání vlastních strachů, já
z hloubky, Lukáš ze tmy, spíš ji nemusí, ale berme to jako strach.
Vlastně ani
nevím, kdo z nás s tím přišel, ale za lokalitu jsme si zvolili lom
Velká Amerika. Pamatuju si, jak stojím na kraji břehu, rozebíhám se a skáču,
pak už jenom tu neskutečně bodavou bolest po celém těle, pocit, jak kdybych
byla uprostřed nekonečného oceánu, u kterého nevidím dno, ani hladinu a jediné,
co mi instinkty říkají je překonat bolest a plout nahoru, ty vteřiny pod vodou
byly jedny z nejdelších mého života, ty potom, co jsem vyplavala na
hladinu, ale také. Nemohla jsem dýchat, začala jsem panikařit, nevěděla jsem,
na co se dřív zaměřit, jestli na statisíce malých jehliček v mé kůži nebo
na mé plíce, které se mnou nespolupracovali. Pak mi ale došlo, že se musím
uklidnit, zaměřit se na dýchání a doplout ke břehu. Byla jsem v tu chvíli
neskutečně vděčná za to, že tam je Lukáš, který mi dává zvláštní pocit bezpečí,
kdykoliv jsem s ním a u kterého vím, že mi bude krýt záda, a to si záda
zásadně kryju sama.
Pak přišla
část Lukáše a jeho strach, nestrach ze tmy, které jsem se vlastně za tou
kamerou bála víc já. Větší strach než ta tma, jsem mu nakonec ale nahnala,
snažící se nadechnout, já.
A jak celá
soutěž vlastně dopadla? Dál jsme se nedostali, ale když mi zpráva o
nepostoupení přišla, nebyla jsem vlastně smutná, protože jsem si uvědomila, jak
moc mi to dalo. Překonala jsem sama sebe, v životě bych neřekla, že slaním
to, co jsem slanila, že vyšplhám to, co jsem vyšplhala, že zvládnu to, co jsem
zvládla. Překonala jsem ten den spoustu strachů, ale až teď jsem si uvědomila,
že jsem překonala vlastně i můj největší strach, strach důvěřovat lidem. Naučila
jsem se taky spoustu nového, Lukáš je skvělý kameraman a střih mu jde mnohem
líp než mě. Tvrdí o sobě, že je moudřejší, to nepřiznávám, ale mám se od něj co
učit. Vlastně si myslím, že jsme se toho od sebe oba naučili spoustu při tvorbě
tohoto videa a byť jsme dál nepostoupili, nelituji ani jednu vteřinu času,
které jsme na jeho tvorbě strávili.
