Zpátky v Praze

Pauzu ve škole jsem měla vlastně jenom měsíc, měsíc jsem nebyla v Praze a vlastně mi ta „stověžatá“ trochu chyběla. Chybělo mi vídat pana Valentu před vchodem do Jindřišské pošty, chyběl mi ten výhled, který je na Troje, na to pulzující město, který je svým způsobem neskutečně uklidňující. Vlastně se mi stýskalo i po tom mém věčném dobíhání na bus do školy. Co mi ale opravdu udělalo největší radost, po mém příjezdu? Ty známé tváře, lidi ze školy, kamarádi a to je vlastně to, co tu Prahu dělá tak krásnou. Víte, samu o sobě ji moc nemusím, všichni tu někam spěchají a já se přizpůsobuju tomu tempu, které je trochu devastační, ale když se zamyslím nad tím, kolik radosti mi dává právě díky těm lidem, tak tu averzi pomalu ztrácím. Vlastně tě mám docela ráda, všechny ty zapadlé kavárny, kouzelné uličky a nekonečné výhledy z Letné. Nic z toho by ale nebylo ono bez lásky a nemyslím jen té partnerské, je tu láska přátelská, která je mnohokrát důležitější. Ono je vůbec všechno lepší s láskou, opravdu.

P.S. Dneska to byl pro mě první jarní den a nikoho nezajímá jaký je datum. Bylo krásně, vanul teplý vánek a já šla ven jenom v saku. Prostě to jaro cítím v kostech a společně s ním tu dokonalost bytí.