Původně jsem chtěla tento článek začít slovesem vědět, ale pak jsem si uvědomila, že sama nevím. Od malička nás nutí vybírat si, co chceme, čím budeme. Já se teď dostala do bodu svého života, kdy se musím rozhodnout co dál, kým chci vlastně být, co dělat, všechno je najednou tak reálné a já jednoduše nevím. Snažím se jednat tak, jak to cítím, jak cítím, že je to správné, ale jak vlastně můžu vědět, co je správné? Nevím to, stejně jako spoustu jiných věcí. Nevědět není chyba, neznamená to, že nemáte vlastní názor. Já osobně vím, co nechci, to vím kolikrát až moc dobře, vlastně možná vím i co chci, jen se příliš obávám toho, že to bude špatně. Při rozhodování o budoucnu je lepší poslouchat srdce nebo mozek? Je lepší vědět nebo nevědět? Ono vše se nakonec vždy nějak vyřeší, ustálí a rozhodne, možná se to, co na první pohled přijde nereálné a špatné stane reálným a dobrým. To ale záleží na mnoha okolnostech a hlavně na nás.
Možná se mohou zdát mé myšlenkové pochody poslední doby zmatené, možná je to mou vnitřní zmateností, kterou střídá rovnováha. Těžko říct. Píšu bakalářku, snažím se připravovat na státnice, pracovat, fotit a žít. Občas ale chybí čas, čas na sebe, na mé milované, na vše, co bych ráda dělala a viděla. Snad tohle období uteče stejně rychle, jak utekly ty tři roky na vysoké a já budu moct zase v klidu žít a tvořit a možná i vědět.
