Benátky

Mé cestování po Evropě tentokrát pokračuje Benátkami. Itálii miluji, je to místo, kde se cítím dobře, možná je to místní mentalitou, možná podnebím, možná tím neskutečně dobrým jídlem, které není bez lepku ani vegan, ba naopak, je v něm spousta bílé mouky, cukru, výborného sýra a šunky.
 Všichni mě strašili, že Benátky jsou hrozně přeplněné lidmi, což byla i pravda, ale my se v centru moc nezdržovaly. Projely jsme vodními autobusy okolní ostrovy Murano a Burano, Burano stojí opravdu za to, atmosféra ostrůvku je neskutečná, všechny ty barevné domky vám jistým způsobem dokáží hned zlepšit náladu.  Giudecca je ostrov nejblíž Benátkám, tady jsme byly ubytované a také se tohle místo stalo mou srdcovkou. Možná díky tomu milému pánovi, u kterého v bistru jsme si dávaly snídaně. Možná kvůli tomu Garfieldovi, který se jmenoval Franc a kterého jsem si trochu ochočila (samozřejmě jen tak, že jsem si to myslela, protože otrok si přece nikdy neochočí kočku). Možná kvůli té nejlepší restauraci v Benátkách Ae Botti a tomu milému panu vedoucímu, který nám posílal Aperoly. Možná taky kvůli té nejlepší zmrzlině na světě v Orario Estivo (příchuť Cremino). A možná jen kvůli tomu klidu, který tam byl.  Samozřejmě jsme se byly také podívat i na Lidu, chtěla jsem na pláž. Nebyla tak hrozná, jak všichni tvrdili. Nemůžete čekat, že veřejná pláž dvacet minut od Benátek bude prázdná. Na celý den tam bylo na mě asi příliš lidí, ale na ty tři hodiny a na takové to jemné připálení (dobře, kňučela jsem i druhý den) to bylo v pořádku.  A co samotné Benátky? Hezčí pohled na ně byl z Guideccy, centrum bylo opravdu hlava na hlavě, takže jsme tu strávily nakonec méně času, než jsme původně plánovaly.  Celkově jsem moc ráda, že jsem se do Benátek podívala, určitě patří do míst, které by měl člověk navštívit. Já se do nich plánuji ale vrátit, až zde bude zase více místních, jak turistů.