Právo říct nevím

Když jsem na svatbě Beky poznala Paulínu, první, co mě napadlo bylo, jak šťastný blázínek to je. Za odpoledne s ní jsem slyšela „ja neviem“ nespočetněkrát. Vždyť je to pravda, častokrát se snažíme hledat odpovědi, i když je nevíme jen proto, že se bojíme říct to jednoduché „já nevím“. Nechci tím říct, že máte říct „já nevím“ kdykoliv, když jste líní vymýšlet odpověď, jen chci říct, že pokud opravdu nevíte, není špatné to říct. Já třeba často nevím, co chci, nevím co chci dělat po škole, nevím, co chci jíst k večeři, nevím, jestli to, co dělám, je správně. Nevím, jestli to, co dělám má smysl. Co ale vím je to, že cítím, že to, kde jsem nyní, je místo, kde nyní být mám. Možná se až moc řídím tím, co cítím, možná je to špatně, možná je to dobře, to nevím. Jsem ale šťastná, učím se, hledám klid, hledám ho tam, kde jsem ho měla hledat vždy, v sobě.

Jsem teď na pár dní na Slovensku, v Nízkých Tatrách a doháním všechny resty, odpočívám, čtu a dýchám, ten čerstvý vzduch. Je tu takový klid, nic nemusím, dělám, co chci, kdy chci, rovnám si hlavu i city, rovnám sebe.

Také bych  vám ráda ukázala náš fotosešit z dovolené v Miláně od www.saal-digital.cz, jsem z něj nadšená. Od Saalu mám už fotoknihu a jejich rychlost a kvalitní zpracování si nemohu vynachválit.