Jak jsem zhubla

Článek, který jsem slibovala hodně dlouho, článek, který je opravdu hodně osobní. Je to příběh boje sama se sebou, který jsem ještě úplně nevyhrála.

Víte od malička jsem nebyla žádná drobounká holčička, ve škole jsem byla největší ze třídy, což samozřejmě bylo ideálním podnětem pro šikanu, které jsem se nebyla schopna bránit. Byla jsem smutná, proto jsem začala víc jíst, nehýbala se a netrávila moc času venku. A tak se z toho stal začarovaný kruh, spolužáci se mi posmívali za to, že jsem velká a já se stávala čím dál tím větší. Na gymplu to bylo celkem podobné a já měla v hlavě pořád zakořeněné, že nezhubnu. Změna přišla až v Praze, lidé tady, spolužáci, nikdo z nich se mi neposmíval, neřekl ani jedno ošklivé slovo, a to jsem v té době byla opravdu hodně velká, naopak mě přijali mezi sebe úžasným způsobem a já byla šťastná. Najednou jsem si uvědomila, že chci zhubnout, že to chci udělat pro sebe. Nevěděla jsem moc jak, tak jsem začala cvičit videa Jane Fondy a omezila stravování, viděla jsem, že to jde dolů a chtěla jsem to urychlit, takže jsem ze stravy ještě víc ubrala, což mi začalo dělat zle, ale díky přátelům jsem se rychle vzpamatovala. To už začalo léto a já jezdila každý den 30-50km na kole, jedla zdravě, často. Jenže i tohle mé tělo nezvládalo, neuvědomila jsem si, jakou zátěž mu dávám, že není schopno přefiltrovat takové množství odpadních látek, aniž by se to nějak neprojevilo. Začala jsem mít nízký tlak, vyrážku, až jsem skončila u lékaře. Tam mi bylo řečeno, že mé tělo vyčerpávám, že tohle tempo dlouho nevydrží a tyto projevy jsou jen varovnými signály. Proto jsem kolo omezila a začala ho prokládat dlouhými procházkami. První výsledky se dostavily celkem rychle, během pár měsíců mi všichni začali říkat, jak mi to sluší a chválit mě, jak jsem hezky zhubla. Potom se hubnutí zpomalilo, ale i to je součást, pokud chcete hubnout bez jojo efektu.

Víte, první krok nebyl to, začít cvičit nebo změnit stravu, první krok u mě byl v hlavě, najít vůli a víru, že to dokážu. Kolikrát jsem brečela, že už těch dalších deset kilometrů nedojedu, ale nikdy jsem z toho kola neslezla. A hlavně, pokud něco děláte, dělejte to pro sebe, ne protože se vám někdo směje, protože vám říká, že jste silní. Jde o vás o vaše tělo a o to, jak se ve vašem těle cítíte, pokud se cítíte komfortně, tak nedovolte nikomu, tento pocit změnit.

A jak to mám teď? Každý den mám nějakou aktivitu, střídám posilovnu, běhání, rychlou chůzi, kolo, brusle, jumping a další. Jím často a malé porce, vždycky mám v kabelce s sebou nějaké jídlo (oříšky, semínka, ovoce, zeleninu) a to během dne ujídám. Nepiju kávu (pokud cítím, že ji potřebuji, dám si, ale jinak ne) a nekouřím. Piju hodně vody. Co se týče složení stravy, hodně jsem si pokazila žaludek, takže spoustu věcí nesnesu. Jím hodně rýži, zeleninu, ovoce, krůtí maso, vyhýbám se tučným produktům, mléko piju bez laktózy nebo sojové, čokoládu si do snídaně občas taky dám, ale 70% a víc kakaa. Nesladím, když je to nutné, tak medem nebo datlovým sirupem. Jsou dny, kdy občas zhřeším (u mě je to třeba to, že si dám půl trdelníku, málokdy sním něco celé), ale těch je málo a většinou si o to dám víc sportu.

Stále hubnu, paradoxně vám musím říct, že jsou dny, kdy strašně depkuju, jak jsem silná, ale pak se kouknu na ty staré fotky, uvědomím si, jak dlouhou cestu už mám za sebou, že jsem zhubla přes padesát kilo sama, svou pílí. Nikdy nebudu holka s šedesáti kily, ale i tak se mám ráda. Mám ráda i ty strie, co mám po těle, připomínají mi totiž to, jak dlouhou cestu jsem ušla.

Spoustu lidí čekalo, že jim napíšu příběh, kde jsem si vzala zázračnou pilulku a zhubla jsem, ty zklamu, vydřela jsem si to, byla to tvrdá práce, odříkání a slzy. Jsem ale příklad toho, že to jde, někdo to má těžší, někdo lehčí, ale jde to.