Přej a bude ti přáno

Všimli jste si někdy jak moc závidíme? Jak moc a hlavně co. Nezávidíme štěstí, zdraví, lásku. Závidíme materiální věci, peníze, auta, kabelky. Nepřejeme druhým, protože sami nemáme, ale tímto ani nikdy mít nebudeme. Už jsem asi vyrostla z tohohle fenoménu závidění, ano, občas závidím lidem, co můžou sníst všechno a jsou jako tyčky, ale tak to berme s nadsázkou. Naučila jsem se přát, přát lidem to, co mají a pracovat na sobě, abych toho jednou mohla dosáhnout i já. Protože opravdu na tom: „Přej a bude ti přáno“ něco je. Pokud jen závidíme, říkáme, že chceme mít to auto jako soused, ale že my na něj nikdy mít nebudeme, automaticky si plánujeme, že opravdu toho nikdy nedosáhneme. Přitom jen stačí říct, to auto jednou budu mít, začnu na tom pracovat, najdu si lépe placenou práci a postupně si na to auto vydělám. Navíc takhle získané bude pro mě mít mnohem větší hodnotu, než kdybych ho dostala zadarmo. Měla jsem to stejně s postavou, pořád jsem byla zaseklá, že jsem prostě silná a že se to nezmění, záviděla jsem ostatním jejich štíhlé postavy a byla jsem nešťastná, pak jsem ale řekla dost! Kousla jsem se, začala makat a zhubla přes padesát kilo, protože jsem měla před sebou tu vidinu toho, že to dokážu, že dokážu cokoliv, co si usmyslím. Neříkám, že to bude hned, spousta našich cílů a snů může být běh na dlouhou trať, budou to roky, někdy i víc, ale důležité je se nevzdávat a věřit.

Proto přejte, věřte, smějte se a nezapomínejte na to, že člověk může být sebevíc krásný zvenku, ale pokud je vevnitř ošklivý, nic mu to nepomůže.